Hostující kazatel právě skončil sérii evangelizačních shromáždění v jednom vesnickém sboru. Členové té církve byli tak chudí, že mu nemohli zaplatit jeho výdaje. A tak se jeden ze starších rozhodl, že mu věnuje svého koně. Nebylo možné odmítnout proto kazatel za darovaného koně srdečně poděkoval a chystal se na cestu. Bývalý majitel koně si ho však zavolal a vysvětlil mu: Toto je zvláštní kůň. Je vycvičen tak, že když řeknete „Chvála Bohu“ tak zrychlí a uslyší-li „Haleluja“, zastaví. Hostující kazatel slíbil, že dá na koně pozor, rozloučil se, nasedl, řekl „Chvála Bohu“ a kůň se rozjel. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy se blížili k hluboké rokli. Kazatel koni přikázal: „Chvála Bohu“. Kůň zrychlil. Kazatel zakřičel: " Chvála Bohu". Kůň se dal do cvalu. Kazatel se chytil za hlavu:„Popletl jsem slova. Jak jen zněl ten příkaz k zastavení?“. Kůň se řítí k propasti a kazatel vykřikuje všechna slova, která ho napadají: „Amen“, „Hosana“, „Maranatha“… Nic nefunguje. Náhle si vzpomene na kouzelné slůvko. Rázně přikáže:„Haleluja“ a kůň se zastaví půl metru před okrajem hrozné hluboké propasti. Zpocený, ale šťastný kazatel se zhluboka nadechne, vděčně pohledí k nebi a pronese:„Chvála Bohu“.
